Nejvyšší soud rozhodl o "stravenkové" kauze

14. 5. 2026

Rozsudek Nejvyššího soudu v děčínské „stravenkové kauze“ vzbudil pozornost nejen mezi soudci, ale i uvnitř celé justice. Spor, který se na první pohled týkal pouze podmínek poskytování zaměstnaneckého benefitu, totiž ve skutečnosti otevřel mnohem širší otázky: jaké jsou hranice pravomocí předsedů soudů, jaké postavení mají řadoví soudci a zda soudcovské rady představují skutečný prvek soudcovské samosprávy, nebo spíše jen formální konzultační instituci.

Nejvyšší soud potvrdil, že předseda soudu může podmínit poskytování benefitu elektronickou evidencí přítomnosti v budově soudu a že soudcovská rada má v takové věci pouze poradní roli. To ve výsledku znamená, že ani výrazný nesouhlas soudcovské rady nemusí mít prakticky žádný dopad.

Právě to vyvolává otázku, jaký je dnes skutečný význam soudcovských rad. Pokud nemají reálný vliv ani v otázkách, které se bezprostředně dotýkají podmínek výkonu soudcovské funkce, pak je namístě debata, zda současné nastavení soudcovské samosprávy není příliš slabé.

Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí Nejvyššího soudu působí v některých ohledech nepřesvědčivě. Soud sice zdůrazňuje potřebu přítomnosti soudce v budově soudu, ale jen okrajově reflektuje specifickou povahu soudcovské práce, která často probíhá i mimo budovu soudu, večer či o víkendech. Právě na tento rozměr upozornil i soudce Pavel Vrcha ve svém komentáři, kde připomíná, že výkon soudcovské funkce nelze jednoduše poměřovat administrativním režimem běžného zaměstnance.

Komentář Pavla Vrchy:
Nejvyšší soud rozhodl o děčínské stravenkové kauze

Rozhodnutí také příliš nevysvětluje, proč má být za legitimní považován právě takto restriktivní model evidence a poskytování benefitů, když praxe na jednotlivých soudech není jednotná. I proto může rozsudek působit spíše jako potvrzení manažerského přístupu k řízení soudů než jako hlubší úvaha o postavení soudce jako ústavního činitele.