Pracovní doba soudce

15. 6. 2024 - Štěpán Klapka

Jedním z impulzů k založení Spolku řadových soudců se stala otázka, do jaké míry je předseda soudu nadán pravomocí rozvrhnout pracovní dobu soudce, vymezit časový rámec, kdy je soudce povinen zdržovat se v budouvě soudu a kdy je oprávněn vykonávat pracovní dobu v rámci práce z domova („home office“), plnění takto stanovených podmínek kontrolovat a z jejich porušení vyvozovat vůči soudcům důsledky spočívající v disciplinárním, kárnem či majetkovém postihu. Uvedené téma vyvstalo v důsledku aktivity předsedy Okresního soudu v Děčíně, který bezprostředně po svém jmenování do funkce předsedy soudu revidoval stávající úpravu uvedených otázek, zrušil ve vztahu ke všem soudcům sjednané dohody o práci z domova a zavedl elektronickou evidenci pracovní doby a současně přijal opatření, které založilo sankci za nedodržování uvedených pravidel spočívající ve ztrátě nároku na pracovní benefit („stravenku“). Nárok na tento benefit je podmíněn kumulativním splněním dvou podmínek, totiž „odpracováním tří hodin v budově soudu“ a „zaevidováním přítomnosti v budově soudu prostřednictvím elektronického evidenčního systému.“ V důsledku přijatého opatření členové Spolku řadových soudců provedli šetření prostřednictvím žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. u všech soudů České republiky včetně Ústavního soudu ke zjištění, jakým způsobem je u jednotlivých soudů určena pracovní doba soudců, upraveno poskytování práce z domova a vedena evidence pracovní doby a následně uplatnili nárok na „stravenku“ v civilním soudním řízení.[1]

Dílčí otázka týkající se v úzkém smyslu práva soudců na stravenkový benefit, se z obecného pohledu týká postavení soudce a vzájemného vztahu předsedy soudu a soudce. Šetření provedené členy Spolku ukázalo v tomoto ohledu na významné rozdíly ve faktickém postavení soudců jednotlivých soudů, ať už z místního či především instančního hlediska. Vzhledem k uvedeným odlišnostem a nerovnému postavení soudců považuje Spolek řadových soudců za významné předestřít v předmětném směru normativní a judikatorní vymezení postavení soudce a z toho vyplývající možnosti předsedy do tohoto postavení zasahovat a modifikovat je.

Postavení soudce a relevantní judikatura

Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, § 61 odst. 1 a § 63 zákona o soudech a soudcích). Obsahem funkce soudce je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen. Funkce soudce je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není vykonávána v pracovním poměru. Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci; nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). K projednání a rozhodnutí sporů a jiných věcí napadlých do příslušného soudního oddělení soudci využívají stanovenou pracovní dobu; vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví (samozřejmě za předpokladu, že podle zákona musí být provedeny i v „mimopracovní době“), provádí - aniž by k tomu byl potřebný souhlas předsedy soudu - potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dny pracovního klidu, popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Vyplývá z toho mimo jiné, že soudce musí být připraven vykonat při výkonu soudnictví určitou činnost kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle zákona provedena), soudce je soudcem 24 hodin denně 7 dní v týdnu a musí být připraven být kdykoliv povolán k výkonu své funkce.

Judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2868/2012) a Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu ze dne 10. 1. 2014 č.j. 16 Kss 10/2013-84) se jednoznačně vyjadřuje k významu a důsledkům evidence pracovní doby soudce, resp. přítomnosti soudce v budově soudu. Uvádí, že jediným smyslem rozvržení pracovní doby je zajištění řádného výkonu soudnictví. Práci a činnost soudce nelze zaměňovat se směnným provozem, u něhož je z pochopitelných důvodů nezbytné zajistit neustálý provoz výroby, a kde pracovní doba zaměstnance končí uplynutím pevně stanovených a odpracovaných osmi hodin. Soudce svoji funkci vykonává nikoliv 8, nýbrž v řadě případů i 24 hodin denně. Funkce a práce soudce totiž v sobě obnáší nezbytnost sebevzdělávání, získávání informací odborného rázu i informací společensky významných (politické zpravodajství, poznatky z jiných vědních disciplín), diskuse s kolegy i osobami z jiných profesí, soudce je ze zákona oprávněn vykonávat pedagogickou a vědeckou činnost a požadavek na jeho přítomnost přesně 40 hodin týdně v budově soudu se proto zcela míjí s jeho profesí i posláním. Ve věci projednávané pod sp. zn. 16 Kss 10/2013 Nejvyšší správní soud konstatoval, že snížení platu soudce na základě pouhé „evidenční absence“ soudce v budově soudu bylo protiprávní nejen ve smyslu porušení zákona (tzn. absence jakékoliv zákonné opory pro takový postup), nýbrž také v nepochopení a popření podstaty a smyslu funkce soudce, jeho práce a poslání ve společnosti.

Konkrétní podmínky postavení soudců v rámci soudní soustavy

Na základě zmíněného šetření členové Spolku zjistili, že u okresních soudů je pravidlem, že docházka soudců je evidována v rámci stanovené pracovní doby, a to nejčastěji prostřednictvím elektronického docházkového systému („čipování“). Práce z domova je zpravidla poskytována v rozsahu jednoho dne v týdnu, a to vždy pro určité období (např. jednoho týdne) na základě žádosti soudce a následného povolení předsedou či místopředsedou soudu. Podmínky pro povolení práce z domova se různí, zpravidla je však vyžadováno buď předchozí anebo následné uvedení spisových značek věcí, jimž se soudce v průběhu práce z domova věnoval, soudce se přitom musí zdržovat na konkrétním určeném místě. Poskytování stravenkového bynefitu je pak zpravidla vázáno na zaevidovanou přítomnost soudce v budově soudu, resp. schválenou možnost práce z domova.

Zcela odlišně je uvedená problematika řešena u krajských a vrchních soudů, u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Až na výjimky uvedené instituce nahlížejí na soudce tak, jak to v odpovědi žalobcům shrnul Nejvyšší správní soud (obdobně např. i Městský soud v Praze):

„Docházka pro účely vykazování pracovní doby u soudců evidována není. Soudci nejsou zaměstnanci, pravidla plynoucí ze zákoníku práce se na ně používají jen přiměřeně. Soudce vykonává ústavní funkci. Nemá pracovní dobu v běžném slova smyslu. K tomu viz judikatura kárných senátů NSS, zejm. rozhodnutí č. j. 16 Kss 10/2013–84, 13 Kss 6/2014–138, 16 Kss 3/2019–168. Práci z domova mohou soudci vykonávat dle svého uvážení, pokud není jejich přítomnost na soudě nebo na jiném místě vyžadována z důvodů plynoucích z povahy výkonu funkce (jednání soudu, jednání pléna, porady senátů, porady soudců, spolupráce s asistenty či kanceláří, zasedání různých grémií, např. redakční rady Sbírky rozhodnutí NSS aj.). Kontrola toho, zda řádně vykonávají svoji jádrovou činnost (rozhodování věcí), je prováděna na měsíční bázi sledováním stavu nedodělků u každého jednotlivého soudce a sledováním, zda věci vyřizuje zásadně podle pořadí. Pokud vzniknou objektivní průtahy (vyšší než objektivně rozumně zvládnutelný nápad a z toho plynoucí vyšší počet nedodělků), řeší se problém zastavením nápadu konkrétnímu soudci či využitím soudců dočasně přidělených. Subjektivní průtahy se prakticky nevyskytují.“

U některých soudů (Vrchní soud v Praze) je docházka soudců evidována, ovšem fakticky se tím rozumí „…zda čerpá dovolenou či home office, nikoliv čas příchodu a odchodu soudce na pracoviště.“

Ústavní soud ve sdělení ze dne 25.7.2017 uvedl, že „…funkce soudců Ústavního soudu není vykonávána v pracovním poměru. Analogicky se na ně uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, která se týká poměrů soudců obecných soudů a podle níž je z pohedu výkonu soudnictvíklíčové nikoli sledování pracovní doby, ale plynulosti rozhodovací činnosti; z tohoto hlediska je soudce soudcem 24 hodin denně (viz rozsudek NS ze dne 5.6.2007 sp. zn. 24 Cdo 612/2006). S ohledem na to judikatura obecných soudů ani nevyžaduje vedení evidence pracovní doby soudce (viz odst. 27 rozsudku NSS ze dne 10.1.2014 sp. zn. 16 KSS 10/2013). V souladu s touto judikaturou přistupuje k vedení evidence také Ústavní soud, tj. nevede evidenci pracovní doby soudců stejným způsobem a v rozsahu, jako u zaměstnanců vyžaduje § 96 zákoníku práce.“

Shrnutí

Z uvedených závěrů podle našeho názoru vyplývá, že výkon funkce soudce není vázán ani podmíněn stanovenou pracovní dobou, přičemž z nerespektování rozvržení pracovní doby nelze vyvozovat žádné disciplinární či najetkové sankce. Konkrétně z hlediska „stravenkové problematiky“ platí, že vazba nároku na pracovní benefit v podobě stravenky na konkrétní počet hodin strávených soudcem v budově soudu neodpovídá zákonnému vymezení obsahu funkce soudce, která není vázána na budovu soudu a na stanovenou pracovní dobu. Ve vztahu k charakteru soudcovské funkce se jeví být absurdním požadavek, aby soudce v soudní budově „odpracoval“ alespoň tři hodiny. „Odpracování“ lze bezpochyby vyžadovat v případě směnného pracovního režimu (§ 78 zák. práce) či obecně závislé práce spočívající v plnění pracovních úkolů v rámci pracovní doby, nikoli ve vztahu k výkonu ústavní funkce. Je výlučnou odpovědností každého soudce, v jakém časovém rozmezí, kde a jakým způsobem vykonává funkci při vyřizování věcí napadlých do jeho soudního oddělení.

V rovině jednoduchého práva platí, že peněžitý příspěvek na stravování za den náleží soudci, odpracoval-li alespoň 3 hodiny v tomto dni v místě výkonu funkce soudce (§ 69 odst. 4 zákona č. 21/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech). Podle našeho názoru nelze hypotézu právní normy vykládat tak, že vyžaduje odpracování alespoň tří hodin v budově soudu. Taková interpretace by byla v rozporu s výše uvedeným obsahem funkce soudce a nedůvodně restriktivně by omezila výkon funkce soudce na hodiny strávené v budově soudu. Místo výkonu funkce soudce totiž nelze ztotožit s budovou soudu, nýbrž se ve smyslu uvedené právní normy nachází tam, kde soudce funkci vykonává. Opačná interpretace by nedůvodně rozlišila mezi soudci, kteří vykonávali soudcovskou činnost mimo budovu soudu (místní šetření, zhlédnutí posuzovaných, výslech svědků mimo budouvu soudu, tvorba písemného vyhotovení rozhodnutí, pedagogická a vědecká činnost aj.) a v budově soudu, ačkoli fakticky realizovaná činnost obou skupin soudců by byla identická.

Pro daný konkrétní případ to podle našeho názoru znamená, že ustanovení § 69 odst. 4 zákona č. 21/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je ve vztahu k soudcům třeba vykládat tak, že nárok na „stravenku“ soudci vzniká vždy s výjimkou čerpání dovolené, indispozičního volna či z důvodu překážky v práci. V jakékoli jiné situaci je (musí být) soudce připraven plnit úkoly vyplývající z funkce soudce a náleží mu tedy benefit podle cit. ustanovení. Z toho vyplývá, že dostačující systém evidence zaměstnavatele by měl zahrnovat výlučně dny čerpání dovolené soudcem, dny indispozičního volna, nemoci a jiných překážek v práci na straně zaměstnance (soudce). Jakýkoli jiný systém evidence přítomnosti soudce v budouvě soudu má toliko evidenční význam, nikoli význam zakládající nárok na stravenkový benefit.

S tím souvisí i otázka práce z domova (home office), resp. otázka, zda předsedovi soudu náleží pravomoc určovat či povolovat jednotlivým soudcům možnost výkonu „práce“ z domova. Podle našeho názoru je čistě na uvážení každého soudce, za jakých podmínek bude schopen plnit úkoly vyplývající z funkce soudce, limitem je soudci toliko povinnost řádného plnění povinností. Je-li nezbytným předpokladem soudcovského rozhodování sebevědomí a samostatnosti, pak kdo jiný nežli soudce by měl být schopen vlastního uvážení i ohledně podmínek, za kterých bude schopen řádně vykonávat funkci.

Spolek řadových soudců zjistil, že v rámci soudní soustavy je z předmětného hlediska nakládáno různě se soudci různých soudů. V zásadě platí, že faktické postavení soudců okresních soudů je z pohledu předsedů soudů zásadně nahlíženo shodně jako u zaměstnanců v pracovním poměru. Takový náhled odpovídá vrchnostenskému a byrokratickému modelu státní správy, posiluje postavení funkcionářů soudů a představuje významný nástroj ovládání „podřízených.“ Domníváme se, že postavení soudce vymezené zákonnými ustanoveními a jednoznačně posílené relevantní judikaturou vrcholných soudů soudcům umožňuje vymanit se z uvedeného pojetí, mnohde daného pouze tradicí uspořádání vztahů na tom kterém soudním pracovišti a neochotou vyvolat střet s funkcionáři soudu nadanými kontrolní a kárnou pravomocí. Snad k tomu může částečně přispět i tento příspěvek.

______________________________________

 [1] v současné době je řízení vedeno u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 127/2023. K mediální reflexi problematiky viz Dimun, Petr: Děčínští soudci žalují svého předsedu: Chce nás vést jako pionýrský tábor, zaznělo. Dostupné z https://www.ceska-justice.cz/2023/11/decinsti-soudci-zaluji-sveho-predsedu-chce-nas-vest-jako-pionyrsky-tabor-zaznelo/