Povinné vzdělávání soudců

20. 6. 2025

V předchozím článku Spolek řadových soudců představil svou právní argumentaci ve vztahu k navrhovanému povinnému vzdělávání soudců.

Po přijetí novely zákona Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR se Spolek řadových soudců obrátil na senátorky a senátory s následujícím dopisem:

Vážené senátorky a senátoři,

Senátu České republiky byl předložen k projednání návrh zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

Návrh předložila Poslanecké sněmovně skupina poslanců v čele s bývalým ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem v reakci na některé medializované případy, mimo jiné na kauzu muže, který dostal za dlouhodobé znásilňování nevlastní dcery podmíněný trest. Nová podoba zákona o soudech a soudcích zavádí povinnost každého soudce pravidelně předkládat předsedovi svého soudu ke schválení tříletý individuální plán vzdělávání, jejž by realizovala s ohledem na specializace soudce Justiční akademie.

Konkrétně ustanovení § 81a cit. zákona ukládá soudci předkládat předsedovi soudu individuální plán vzdělávání nejpozději do 6 měsíců od přidělení nebo přeložení soudce k soudu; dále nejpozději 3 měsíce před uplynutím doby, na kterou byl plán sestaven. Individuální plán vzdělávání soudce vypracuje na období 3 let. Metodickou tvorbu vzdělávacích plánů zajišťuje justiční akademie (§ 132 písm. b).

Novela zákona zároveň nově zavádí možnost dočasného přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti na dobu nejdéle 6 měsíců v zájmu využití jeho zkušeností.

Obě zmíněné novely opět opakovaně zavádějí koncepce, jež jako nepřípustné odmítl Ústavní soud pro rozpor s principem soudcovské nezávislosti. Domníváme se, že novela zákona o soudech a soudcích je pokusem nenápadně, s tvrzením ušlechtilých pohnutek, vychýlit a narušit princip oddělení moci soudní a výkonné.

I.

Povinné vzdělávání soudců

Zakotvení povinného vzdělávání soudců má historický předobraz v novele zákona o soudech a soudcích účinné k 1. 4. 2002. Touto novelou byla zavedena periodicita povinného přezkušování soudců Radou pro odbornou způsobilost soudců zřízenou Ministerstvem spravedlnosti, dále povinnost soudců účastnit se odborného vzdělávání v Justiční akademii a podrobit se hodnocení a posouzení svých odborných znalostí a vědomostí. Novela provázala nově vzniklé povinnosti s důvodem zániku funkce soudce nabytím právní moci rozhodnutí Rady pro odbornou způsobilost, kterým byla zjištěna odborná nezpůsobilost soudce k výkonu funkce. Toto znění zákona o soudech a soudcích bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02.

Nově schválené znění zákona o soudech a soudcích a znění zrušené Ústavním soudem mají základní rysy spočívající v zakotvení obligatorního vzdělávání soudců zajišťovaném Justiční akademií shodné. Byť nově by nemělo být zavedeno povinné přezkušování soudců a zákonný důvod zániku funkce soudce v případě nesplnění vzdělávacího plánu či při zjištěné neodbornosti soudce, vyplývá taková sankce implicitně právě ze samotné vzdělávací povinnosti soudce. Je-li zákonem stanoven konkrétní způsob zajištění odborné způsobilosti, zaviněné porušení zákonné povinnosti soudce představuje kárné provinění (podle § 87 zákona o soudech a soudcích je kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů),  jež může vést až k odvolání z funkce soudce [ § 88 odst. 1 písm. d) zákona]. Porušením povinnosti v tomto smyslu je i pouhé nepředložení „tříletého individuálního plánu vzdělávání“ předsedovi soudu či jeho, byť třeba jen částečné nesplnění.

Původní norma zakotvující povinné vzdělávání soudců byla přijata s odůvodněním, že hlavním cílem soudní reformy je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví. Stejný záměr vyplývá z vyjádření dotčených i k nově navrhovanému znění zákona. Z hlediska materiálních důsledků novely se však podle našeho názoru spíše ukazuje, že navrhovaná novelizace zákona o soudech a soudcích je populistickou reakcí opět opakovaně popírající základní principy vymezené judikaturou Ústavního soudu k problematice soudcovské nezávislosti.

V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění výše cit. nálezu Ústavního soudu, které precizně vysvětluje rizika spojená s autoritativním zakotvením „vzdělávací povinnosti“ soudců. Základním problémem je vytvoření instrumentů způsobilých, byť i jen nepřímo, ovlivňovat nezávislé rozhodování soudců a tedy porušujících princip dělby moci a na něj navazující princip soudcovské nezávislosti. Ústavní soud dovodil, že odborná způsobilost soudce je nezpochybnitelným předpokladem řádného výkonu jeho funkce, a je proto třeba klást na ni důraz mimořádný, ten je však nutno upínat především k přípravě na toto povolání. Právě do procesu předcházejícího jmenování soudce do jeho funkce by tak mělo být koncentrováno veškeré kvantum možných požadavků na soudce kladených, a právě zde tedy musí hodnocení odborné způsobilosti podléhat těm nejpřísnějším kritériím, vylučujícím tak již v samotném počátku možnost jmenovat soudcem osobu nedostatečně odborně způsobilou a takovou, u níž nejsou dány záruky dalšího sebevzdělávání. Okamžikem jmenování se však taková osoba stává soudcem a aktivizuje se tak i nezbytný atribut této funkce, vystupující v podobě nezávislosti soudce. Za nepřípustný vliv moci výkonné do moci soudní Ústavní soud považuje úpravu, kdy  způsob vzdělávání včetně vymezení jeho obsahu zůstává fakticky v rukou moci výkonné prostřednictvím Justiční akademie, která je organizační složkou státu podřízenou Ministerstvu spravedlnosti. Řídí ji ředitel jmenovaný a odvolávaný ministrem spravedlnosti, přičemž obsahovou náplň vzdělávací činnosti, zařazování soudců a studijní programy stanoví Rada Justiční akademie, jmenovaná opět ministrem spravedlnosti (§ 130 odst. 2), který také na návrh ředitele Justiční akademie jmenuje a odvolává učitele na akademii působící (§ 133). Z toho plyne, že je to opět především moc výkonná, reprezentovaná ministrem spravedlnosti, které zákon poskytuje oprávnění určovat způsob vzdělávání všem soudcům. Úkolem soudní moci je, a to prostřednictvím soudcovské nezávislosti jako předpokladu jejího řádného výkonu, chránit práva občanů, a to i před libovůlí či neoprávněnými zásahy státu, tedy i moci výkonné. Možnost ovlivňovat charakter této ochrany, byť i způsobem navenek oděným do požadavku řádného zajištění odborné způsobilosti soudců, řízený fakticky z centra moci výkonné, by mohla vést naopak k restrikci takto chápané nezávislosti.

Obecně Ústavní soud shrnul, že prezentovaný záměr zákonodárce zdůvodňující přijetí napadeného zákona potřebou nové reformy, jejímž cílem je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví, představuje nepochopení základních principů fungování demokratického právního státu založeného na pluralitě názorů a postojů, a v důsledku představuje jejich popření.

Prizmatem uvedených závěrů si klademe otázku, jak by obstála nově navrhovaná úprava zákona o soudech a soudcích v rovině přezkumu ústavnosti ať už vyvolaného návrhem na zrušení zákona či v důsledku konkrétní kontroly normy v řízení např. proti výtce či kárnému opatření proti soudci, který nesplnil povinný vzdělávací plán. V této souvislosti vzniká řada otázek -  jak nahlížet na soudce, který nepředložil vzdělávací plán předsedovi soudu ke schválení nebo který plán neabsolvoval v celém rozsahu? Komu bude předkládat vzdělávací plán předseda soudu a kdo bude školit školitele? Zákon předpokládá plnění vzdělávacího plánu vypracovaného Justiční akademií, aniž by vymezil jeho konkrétní náplň z hlediska časového, odborného, místního. Uvedené otázky a konkrétní podoba plánu je tak ponechána čistě na Justiční akademii. Absurdním důsledkem přijetí navrhovaného znění zákona tak může být takový individuální plán sestavený „na míru“ konkrétnímu soudci, který jej svojí četností, náplní a místním určením umoří anebo jej alespoň přivede k jiným myšlenkám, než dosud zastával.

Pohled na soudce navrátivší se k plnění povinné školní docházky zkrátka představuje líbivý plán s mnoha absurdními důsledky. Kromě uvedeného, jeví se nově navrhované ustanovení nadbytečným. Zákon totiž v dosavadním znění v návaznosti na v něm deklarovanou odpovědnost soudců za odbornou úroveň při výkonu funkce (§ 82 odst. 1) výslovně mezi povinnosti soudců zařadil také povinnost se soustavně vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon funkce (§ 82 odst. 2), jakož i povinnost tuto funkci vykonávat v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví, přitom zaviněné porušení povinnosti soudce je kárným proviněním (§ 87), za něž nese soudce i kárnou odpovědnost (§ 86), jež může vést až k jeho odvolání [§ 88 odst. 1 písm. d)].

II.

Dočasné přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti

Novela zákona zavádí možnost dočasného přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti na dobu nejdéle 6 měsíců v zájmu využití jeho zkušeností. V § 68 se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „ , nebo na dobu nejdéle 6 měsíců v zájmu využití jeho zkušeností k ministerstvu“. V § 68 se na konci odstavce 1 doplňují věty „Soudce dočasně přidělený k ministerstvu nesmí vykonávat žádnou funkci na ministerstvu, podílet se na rozhodování ministerstva, na nakládání s finančními prostředky státu a na řešení individuálních případů, zejména v oblasti dohledu a personálních záležitostí.

Uvedená formulace vzbuzuje důvodné pochybnosti z hlediska slučitelnosti s obsahem funkce soudce. Jak vyplývá z § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, s výjimkou funkce předsedy soudu nebo místopředsedy soudu nesmí soudce současně s výkonem funkce soudce zastávat žádnou jinou funkci ve veřejné správě. Článek 82 odst. 3 Ústavy dokonce stanoví, že funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě

Přestože novelizované znění § 68 výslovně uvádí, že  soudce nesmí vykonávat žádnou funkci na ministerstvu, z povahy zařazení soudce k ministerstvu vyplývá, že plní úkoly k úřadu se vztahující, tedy úkoly v rámci veřejné správy. Nikoli tedy činnost, k jejímuž výkonu byl soudce jmenován prezidentem republiky, tedy k projednávání a rozhodování věcí, k souzení. Přidělení soudce k orgánu moci výkonné je tak popřením samotné podstaty funkce soudce.

Shodně jako v rámci úvah o předchozí koncepci novely zákona, i otázkou dočasného přidělování soudců k Ministerstvu spravedlnosti se zabýval v minulosti Ústavní soud (viz výše cit. nález ÚS). V cit. nálezu se zabýval situací, kdy zákon v případě dočasného přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti zakotvil pro takový případ řešení spočívající v „dočasném zproštění výkonu funkce.“ Nově navrhované znění řeší situaci jinou obezličkou, totiž tím, že soudce na Ministerstvu nesmí zastávat žádnou funkci. Princip, totiž obcházení ústavních limitů neslučitelnosti funkce soudce, zůstává stejný. K tomu Ústavní soud uvedl, že zásada neslučitelnosti funkcí, vyjádřená ve shora citovaném článku Ústavy, nemůže být porušována, je jednou z dalších záruk soudcovské nezávislosti. Jako zásadu ústavní je třeba ji striktně dodržovat, a nemůže být obcházena ani takovým řešením, jaké obsahuje ustanovení § 99 odst. 1 písm. c) zákona, podle něhož se soudce po dobu svého působení – výslovně pouze u ministerstva – dočasně zprošťuje výkonu své funkce. Imanentním rysem funkce soudce je totiž její kontinuálnost. Členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu pak jistě zahrnuje i relevantní plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci, a působení soudců v uvedených orgánech je tak v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů, a činí tak nestrannost v podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou.

III.

Ze shora uvedených důvodů se domníváme, že předkládané znění zákona je v rozporu s principy dělby moci a rozporné s ústavním pořádkem, navíc způsobem popírajícím nosné důvody judikatury Ústavního soudu. Za naprosto zarážející Spolek řadových soudců považuje způsob, jímž se zákonodárci opakovaně vlamují do dveří, jež byly uzamčeny pregnantní judikaturou Ústavního soudu, a to nedlouho poté, co Ústavní soud takovou snahu v souvislosti se zásahy do platů soudců ostře odsoudil.[3] Soustavná snaha nerespektovat již přijaté judikatorní závěry vrcholné soudní instituce jdoucí napříč politickým spektrem jen ilustruje, do jaké míry je nezbytná existence Ústavního soudu v roli strážce principů demokratického právního státu a rovněž druhé komory Parlamentu, jíž přísluší kultivovat politická řešení přijatá Poslaneckou sněmovnou. Dovolujeme si vyjádřit přesvědčení, že vám námi předestřené argumenty usnadní úvahu o předkládaném znění zákona.

Spolek řadových soudců

 ______________________________________

 [1] Viz https://www.ceska-justice.cz/2024/06/poslanci-navrhuji-aby-soudci-meli-povinne-vzdelavaci-plany/.

[2] Viz https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-at-uz-se-neopakuje-pripad-anicka-novy-zakon-ma-pomoci-obetem-znasilneni-254632.

[3] Viz nález Ústavního soudu ze dne 15.5.2024 Pl. ÚS 5/24.