Podaná zásahová žaloba

14. 5. 2026

Ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem byla podána žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nastavení rozvrhu práce Okresního soudu v Děčíně. Podstatou sporu je dlouhodobý stav, kdy si předseda soudu stanovuje výrazně nižší nápad věcí než ostatní soudci, přestože právě on současně rozhoduje o rozdělení práce mezi všechny ostatní soudce soudu.

Tento spor však není pouze otázkou jednoho rozvrhu práce. Otevírá mnohem zásadnější problém fungování české justice.

Současný model státní správy soudů dává předsedům soudů mimořádně silné postavení. Předseda soudu dnes fakticky rozhoduje o tom:

• kdo bude kolik soudit,

• kdo bude přetížen,

• komu bude agenda odebrána,

• a v konečném důsledku i o pracovních podmínkách ostatních soudců.

To vše v systému, kde soudcovská rada disponuje pouze poradním hlasem a nemá možnost takové rozhodnutí efektivně zablokovat.

Vzniká tak paradoxní situace: soudní funkcionář může sám rozhodnout o výrazném omezení vlastní rozhodovací činnosti, zatímco důsledky tohoto rozhodnutí nesou ostatní soudci. Současně přitom pobírá plný soudcovský plat a příplatek za výkon funkce.

Nejde přitom o ojedinělý exces, ale o širší systémový problém české justice. Dlouhodobé snižování nápadu soudních funkcionářů se stalo běžnou praxí, přestože pro něj zákon nestanoví jasná pravidla ani účinné kontrolní mechanismy.

Právě zde se naplno projevuje problém českého modelu správy soudnictví. Česká justice je historicky vystavěna na silně byrokratickém a hierarchickém systému, v němž mají soudní funkcionáři mimořádně silné postavení. Zdeněk Kühn v této souvislosti upozorňuje, že koncentrace pravomocí uvnitř soudní soustavy může oslabovat skutečnou nezávislost jednotlivých soudců a vytvářet prostor pro netransparentní výkon moci uvnitř justice (KÜHN, Zdeněk. Soudy v autoritativním státě. Právník. 2019, roč. 158, č. 11, s. 981–996).

Nezávislost soudce totiž neohrožuje pouze politika nebo moc výkonná. Ohrožovat ji může i vnitřní organizace justice, pokud je postavena na výrazné koncentraci pravomocí bez skutečných protivah.

Rozvrh práce přitom není technický dokument. Je to jeden z nejmocnějších nástrojů uvnitř soudní soustavy. Ten, kdo kontroluje rozvrh práce, fakticky kontroluje chod soudu.

Současné nastavení proto vyvolává zcela legitimní otázky:

• Má být možné, aby jeden člověk rozhodoval o pracovním zatížení všech ostatních soudců?

• Má být možné dlouhodobě omezit vlastní rozhodovací činnost bez reálné kontroly?

• Má být soudcovská rada pouze formálním poradním orgánem bez skutečného vlivu?

• A je správné, aby stát vynakládal veřejné prostředky na soudcovské pozice, jejichž rozhodovací činnost je dlouhodobě výrazně redukována?

Domníváme se, že je načase otevřít skutečnou debatu o postavení soudních funkcionářů a o tom, zda současný model odpovídá požadavkům moderního demokratického právního státu.